Technika a Magie: Úvod

Tato kniha je určena těm, kteří byli poraženi dějinami i přítomností. Nemá být manuálem, jak přetavit současnou porážku v budoucí výhru, ale spíše zkazkou o jisté skryté stezce, která vede z bojiště dál do lesa na druhé straně.[^1] Tuto knihu jsem začal psát na sklonku podzimu 2016, kdy narůstající fašismus spojil síly s pokračující environmentální devastací a kapitalistickou biopolitikou, v trudné Valhale sil válčících o podobu světa. Bývaly doby, kde jsem si myslel, že ten výčet hrůz, které naše doba páchá, si žádá v jádru politické řešení. Měl jsem za to, že jelikož se problémy dotýkají našich společenských forem a institucí, změny je třeba zavést na stejné úrovni. Že jde o to, dosáhnout změny na úrovni organizace ekonomiky, politiky a společenského diskurzu, a zbytek pak už bude následovat. Aspoň to jsem si myslel. Avšak události, které následovaly a zdánlivá neschopnost zamezit jak rozkladu institucí, které dosud zamezovaly návratu nedávných hrůz, tak očividně sebevražedná cesta environmentálního ničení, ve mně zasely sémě pochybností. Zdálo se mi, že škála možností se zásadně smrštila a naše schopnost chovat se jinak, jenom si představit, jak by věci mohly být jinak, než momentálně jsou, se jednou provždy zúžil. Jako mnozí mí vrstevníci a vrstevnice, i já zažívám pocit paralýzy. Ať už je ve formě politické bezmoci či psychopatologické existence jednotlivce, skličující podnebí naší epochy se dotýká stejnou měrou každého z nás. Ale ačkoliv současnost neměla lidem, kteří měli zájem budovat to, čemu se dříve říkalo „emancipace“, moc co nabídnout, budoucnost v sobě alespoň obsahovala příslib změny. Stejně jako kdokoliv, kdo má děti, ani já jsem nechtěl ztratit, – byť nepravděpodobnou, – naději v budoucí, celoplanetární změnu našeho dosavadního směřování. A opravdu jsem ani já nechtěl odvrhnout nejistou víru v to, že jednotlivec může vždy, ať už v jakkoliv malé míře, přispět ke změně na celospolečenské úrovni. Avšak tyto tvrdohlavé střípky naděje nedovedly umlčet mé pochybnosti. Zaprvé jsem se musel sám sebe ptát, co dělat s mým časem v těchto ponurých předposledních dnech? A zadruhé: skutečně je pravda, že jakákoliv sociopolitická revoluce bude na změnu této budoucnosti stačit? A nemusí se náhodou změnit ještě něco, a na jiné úrovni?

Tento dvojí způsob tázání – na jednu stranu obavy o mé vlastní živobytí, a na druhou spíše technická zvědavost ohledně obecných mechanismů změny – mě vedly k tomu, uvažovat nad tímto problémem i jiným způsobem. Není to náhodou tak, že změna se zdá být nemožná, protože v podstatě nemožná je? A není to tak, že imaginace, aktivita, či jen život a štěstí se zdají být nedosažitelnými, protože – alespoň v současném nastavení reality –opravdu jsou nedosažitelnými? Obě otázky v podstatě poukazovaly na prvek naší reality, který lze chápat jako podloží, ze kterého vyvěrají konkrétní kulturní, společenské, politické, a ekonomické nastavení naší doby. Možná že právě na tomhle podloží jsme schopni implicitně definovat, co v našem světě vůbec je a není možné. Možná, že je to právě na této úrovni, na níž se rozhodujeme o tom, co náš svět vůbec je. V tradiční řeči filozofie se jedná o úroveň metafyziky: prostor, v němž se řeší, co to vůbec znamená existovat, o jakých typech věcí lze říci, že skutečně existují a jakým způsobem existují, či v jakém vztahu se nachází vůči sobě navzájem, jaké jsou jejich atributy a tak dále. Rozhodování o metafyzice je tedy rozhodování o zásadním složení našeho světa, z čehož přímo plyne, jaké věci do našeho světa můžeme či nemůžeme zahrnout. Řečeno méně akademickým jazykem, právě na této úrovni lze definovat samotnou „realitu“. Vzhledem k tomu, že parametry bytí ve světě, – a to zvláště legitimního bytí, – se mění, mění se složení našeho světa spolu s nimi – což dále mění škálu možností, a společně s ní i toho, co považujeme za „dobré“, tedy etiku, politiku atd.

Lze samozřejmě namítnout, že metafyzika by měla být exaktní vědou, stejně jako by jí měly být přírodní vědy, jako například chemie či biologie. Avšak tato námitka předpokládá víru v lidskou schopnost chápat to, co existuje, takové, jaké doopravdy je: přistupovat k „faktům“ v jejich nejčistší a nekompromitované formě. A co více, myslet si, že tato dokonalá fakta jsme schopni dále komunikovat za pomoci popisného jazyka, a jako na mramorovém stole v laboratoři či pitevně je dále rozpitvat a získat z nich autentické chápání věcí přesně takových, jaké jsou. Tento požadavek po schopnosti znát a komunikovat přesnou „pravdu“ či „fakta“ je pak podobný požadavku na Muže s modrou kytarou z básně Wallace Stevense.

Řekli mu: „Ty s tou modrou kytarou
nehraješ věci tak jak jsou.“
Muž odpověděl: „Věci tak jak jsou
se mění, hrány modrou kytarou.“
Řekli mu pak: „Jenom hraj, musíš hrát
melodii jež není v nás, a přesto právě nás,
tu melodii hranou modrou kytarou,
o věcech přesně tak jak jsou.“
Celý svět nedokážu obsáhnout,
ač se tím mořím, seč jen jsem.
Hlavu rodiny opěvám, velké oko
a vousatý bronz, ne ale člověka,
ač se s ním mořím, seč jen jsem,
a dostávám se přes něj skoro k člověku.[^2]

Cokoliv jsme schopni chápat a komunikovat skrze popisný jazyk – tedy skrze typický jazyk historiografie, ekonomie, vědy, kultury – k nám přichází vždy ve formě, která je předem definovaná na základě kritérií, která dané věci nejsou vlastní. Kant psal, že hlavní filtr, kterým cokoliv co existuje, musí projít, abychom to byli schopni vnímat, je neoddělitelný od samotné lidské podstaty. Je například nevyhnutelné, že věci vnímáme v času a prostoru – ačkoliv tyto dimenze samy o sobě ve světě neexistují. I když pomineme Kantovy úvahy, jazyk sám o sobě také hraje zásadní roli v našem vnímání věcí a světa. Stejně jako lze okem vnímat pouze jistou škálu barevného spektra, pouze jistá škála toho, co existuje, může být komunikována skrze jazykové prostředky. Ať už je evoluce našich technologických protéz jakákoliv, vždy budou existovat odstíny a věci, které zůstanou vůči jazykové i barevné analýze imunní. Toto poslední tvrzení je však samo o sobě metafyzickým axiomem: kritériem, jež tvoří základ pro chápání toho, co existuje. A stejně legitimním axiomem je rovněž opačné kritérium, které postuluje nekonečnou schopnost jazyka a jeho technologií chápat pravdu bytí. Oba tyto axiomy nachází své ospravedlnění samy v sobě a nikde jinde. Od smrti Boha spočívá povinnost rozhodovat o axiomatice našeho chápání světa na nás samých. Musíme nejdříve založit pole, na němž pak můžeme postavit smysluplnou konstrukci světa, který budeme moci obývat. Tyto axiomatiky nazývám „nastavením reality“: jsou to historicky specifická rozhodnutí (ať už vědomá, či nevědomá) o tom, jaká kritéria používáme k porozumění záhadnému zážitku našeho bytí na daném místě, v daný čas.

Zajímalo mě, zda by právě na této axiomatické úrovni nešlo detekovat současnou skladbu našeho světa a dnešní škály toho, co je považováno za možné. Ptal jsem se sám sebe: jaké jsou

implicitní metafyzický předpoklady, definující architekturu naší reality a strukturu našeho současného prožitku bytí? Co definuje podstatu naší éry v porovnání, například, s érami minulými, obývanými duchy a božstvy? Začal jsem tápat v průřezu, který protínal současnou kulturu, politiku a ekonomii, a to zvláště jejich západní formy. V tomto ohledu se můj zájem týkal převážně metafyziky: jaké jsou nezbytné předpoklady pro vznik daných kulturních a ekonomických forem? Jaký typ víry v existenci či neexistenci jistých věcí je zapotřebí k činnosti takových či takových společenských praktik? Jaké ontologie je zapotřebí k ospravedlnění etických cílů, které momentálně převládají ve společenských institucích? A tak dále. Tento způsob tázání bychom mohli přeložit i do jazyka architektury. Dejme tomu, že na nově objevené planetě najdeme tajemnou stavbu a rozhodneme se prozkoumat její architekturu. Předtím, než začneme hledat jméno architekta, který ji navrhl, zcela jistě bychom se zeptali: jakých sil a materiálů bylo zapotřebí pro vybudování a udržování tohoto typu stavby?

Ale stejně jako jistý typ stavby potřebuje jistý soubor materiálů, zdá se, že jistý soubor materiálů v sobě obsahuje jistou škálu možných typů architektury. V rámci mého dalšího pátrání po metafyzickém podloží současnosti jsem si začal všímat, že tato konkrétní kombinace metafyzických zásad se vepsala do světa samotného jako jistá forma osudu, reality a světa. Moje bádání se tedy vydalo morfologickým směrem; nezajímaly mě už pouze materiály, z nichž se náš svět skládá, a které prožíváme jako současnou éru, ale začal jsem se zajímat také o osud tohoto světa. Tento osud můžeme nazvat jeho kosmologickou formou. Veškerá metafyzika se skládá ze souboru rozhodnutí o tom, jak nejlépe roztřídit chaos pouhé existence; je to forma konkrétního universa neboli kosmu. Pro definování zkoumaného objektu se mi kosmologie, tedy „diskurz o kosmickém řádu“, zdál vhodnějším termínem než metafyzika.[^3] Avšak jak nás učí každý dobrý mýtus, pod každou kosmologií se skrývá kosmogonie: proces tvorby daného konkrétního universa. A je to právě na úrovni kosmogonie, kde se různé směry mého bádání konečně začaly propojovat. Minimálně jsem na této úrovni byl schopen vytvořit „pravděpodobný příběh“ – eikos mythos, jak Platón nechává Timaia definovat jeho vlastní kosmogonický příběh[^4] –, který by byl schopen tyto směry spojit do jednoho srozumitelného narativu.

Můj pravděpodobný příběh se odehrává následovně. Povaha naší současné zkušenosti bytí předpokládá jistý typ skladby našeho světa, a naší pozice v něm. Tato skladba je na povrchu společenská, ekonomická, nebo nějaká jiná, ale ve skutečnosti je vždy odvozena ze souboru metafyzických axiomů. Tyto axiomy dohromady tvoří celkový systém, což je systém reality naší éry. Systém reality tvaruje náš svět jistým způsobem a propůjčuje mu jistý osud: je to právě tato kosmologická forma, která definuje jakoukoliv historickou éru. Zároveň je však také kosmogonickou sílou: její metafyzická nastavení a parametry ve skutečnosti vytváří svět – pokud pod pojmem „svět“ (tedy řecký kosmos _či latinský _mundus) chápeme právě výsledek strukturování chaosu. Odtud pochází mytologický aspekt mého _eikos mythos. _Aspoň po narativní stránce je možné prezentovat kosmogonickou sílu téměř jako věc, jejíž vliv na tvorbu světa odhaluje její vnitřní strukturu. Tuto kosmogonickou formu naší éry označuji pojmem „Technika“.[^5]

V této knize se pokusím nabídnout možnou anatomii Techniky, a popsat různé části, ze kterých se skládá, a které ji umožňují formovat realitu naší éry. Nejde však o běžný systém reality, neboť jedním z jeho hlavních rysů je, že rozkládá realitu jako takovou. Takovýto rozklad reality dokládá nihilistickou povahu Techniky. Tento metafyzický nihilismus je osudem, který Technika vpisuje do světa, který pak sama dále vytváří, a v nejčistší formě jej lze najít v základní podstatě Techniky: v principu „absolutního jazyka“. V rámci analýzy kosmogonie Techniky je absolutní jazyk zásadní princip, neboť tvoří její nejzákladnější úroveň, z níž vycházejí všechny její další aspekty, podobně jako vychází světlo ze sálajícího, nemilosrdného Slunce. V rámci pokusu nabídnout tuto analýzu v narativní až mytologické formě, jsem se rozhodl vypůjčit si z novoplatonické filosofie koncept „hypostáze“, jenž mi pomůže popsat různé roviny, ze kterých se celková forma Techniky skládá. Každá hypostáze sama o sobě zároveň figuruje jako pod-síla, jež definuje konkrétní vrstvu v celkové kosmogonické architektuře, kterou Technika strukturuje náš svět. Navýsost mytologicky jsem spároval každou hypostázi s „archetypálním vtělením“: konkrétní postavou z našeho běžného světa, která zosobňuje hlavní rysy dané vrstvy Techniky.

Avšak Technika je jenom jednou z mnoha možných kosmogonických sil, a jen jednou možnou formou reality. Dnes se nepochybně těší roli hegemona, a miliardám lidí formuje svět a prožitek z bytí – avšak to z ní nedělá o nic méně nahodilý konstrukt, než je jakákoliv jiná forma reality. Druhá část této knihy staví právě na pochopení nahodilosti kosmologie Techniky, a na potřebě umět si představit jiný svět, který se zakládá na jiných nastaveních reality. Pokud metafyzická architektura světa Techniky vytvořila ničivé zbídačení našeho prožitku existence, pak je třeba si umět představit novou sadu principů pro tvorbu reality, která by poskytla novou škálu možností. Avšak aby bylo jasno: nesnažím se zde nabídnout plán globálního procesu, jenž by obrodil realitu. Tato kniha není politickým manifestem, ani voláním do boje. Spíše je skromnou připomínkou toho, že systémy reality jsou závislé na aglomerátech metafyzických axiomů, jež je možno změnit. Skutečně jsme vždy schopni změnit nastavení naší reality tak, aby přesahovalo diktát našich společenských kontextů, a to i když nám dějiny říkají, že s nimi nelze pohnout. Tato kniha je určena těm, kteří jsou poraženi dějinami a přítomností, a to v tom nejobecnější a nejtragičtějším smyslu. Nezávisle na dějinných podmínkách, v nichž se nacházíme a žijeme, a přestože jsme již zatratili možnost vyrovnat rozdělení sil na makroskopické úrovni, vždy jsme schopni změnit nastavení naší reality – čímž si vkládáme do vínku jinou realitu, jiný svět a jiné prožívání naší existence v něm. Jde o pouhou iluzi? Není o nic více ani méně iluzorní, než jakákoliv jiná realita či jakýkoliv jiný svět, který je dostatečně hegemonní, aby dovedl danému historickému období vnutit své vlastní společenské instituce.

Zde je však třeba upřesnit ještě jednu věc: Netvrdím, že bychom se měli celkově vzdát jakékoliv účasti ve světských záležitostech či v politice. Spíše ukazuji dvěma směry, jedním před-politickým a druhým post-politickým. Tiché přijetí jistého systému reality a odvržení jiného na jednu stranu definuje, jaká politika a společenské zřízení jsou vůbec možné. Změna nastavení reality je před-politický proces, který je pro jakékoliv radikální přehodnocení našeho politického a společenského života zásadní. Na druhé straně se pokouším nabídnout nouzový plán, který by byl okamžitě užitečný pro lidi žijícím v „nejhorším možném scénáři“. Má hlavní otázka zní: lze stále vést důstojný život navzdory pocitu, že nám vše bylo odepřeno? V tomto smyslu tato kniha nabízí možnost léčení dějinných neduhů, které nás dnes sužují – stejně jako sužovaly nespočet lidí před námi, a nejspíš budou sužovat lidi i v budoucnu. Tato nemoc spočívá v nevyhnutelnosti žití v dějinném rámci.[^6]

Magií nazývám tuto terapeutickou cestu, která spočívá v přilnutí ke konkrétnímu a alternativnímu systému reality. Toto je také mytologická tropa. Tak jako jsem personifikoval současný systém reality pod pojmem „Technika“, „Magií” nazývám kosmologii, kterou nabízím jako alternativu. Faktem je, že Technika ani Magie nejsou „věcmi“, se kterými fyzicky přicházíme do styku – spíše jsou podobny „hyperobjektům“ popsaným americkým filozofem Timothym Mortonem: rozsáhlým, distribuovaným a neviditelným objektům, které lze zaznamenat pouze skrze stopy, jež zanechávají ve světě.[^7] Já raději obě definuji jako „kosmogonické síly“ – skoro jako by se jednalo o mytologická božstva, která by se dobře vyjímala v básních od Hésioda. V jistém smyslu jsem si tuto užitou metodu vypůjčil od Giordana Bruna. Ten v knize _Lampas Triginta Statuarum _z roku 1586 znázorňuje každý kosmologický princip jistou „sochou“, a každou skupinu soch spojuje s původními mytologickými postavami, které známe pod jmény Chaos, Zlobr, Noc, Světlo, a tak dále. Jak píše Bruno:

Je lehké znázornit všechny věci ve formě sochy, neboť je možné uspořádat a vysvětlit všechny jejich způsoby bytí jako jisté hypostatické konfigurace.[^8]

Také jsem implicitně přiřadil každé zmiňované kosmogonické síle její konkrétní geografii, ačkoliv jde o geografii mytologickou a metaforickou, spíše než fyzickou. Zatímco Technika zastupuje ducha Severní síly, Magie patří do oblasti Středomoří. Toto je jiné Středozemí, než se kterým se však setkáváme na mapách. Odkazuji na díla andaluského Ibn Arabího, pokračuji přes Peršana Mullu Sadra, až po Ádi Šankara z Indie. Podobně jako koncepce Řecka Jamese Hillmana,[^9] je moje Středomoří spíše sférou imaginace než kartografie. Magické Středomoří a Technický Sever jsou tedy podobné těm posvátným městům, které francouzský filozof Henry Corbin situuje na úroveň „imaginálního světa“ (mundus imaginalis), kde se věci přeměňují v síly a z nápadů se stávají modely našeho bytí ve světě. V tomto smyslu není systém reality Magie totožný s „utopií“, ale spíše jde o sílu, která přebývá v Nâ-Kojâ-Abâd, „světě nikde“ o kterém perský filozof Suhrawardi míní, že je neviditelný a existuje paralelně ke světu našemu.[^10] Středomoří je tedy jistou formou reality, která s historickým životem na pobřeží Evropy, Afriky a Asie rezonuje pouze metaforicky. Moje Středomoří je široká oblast, která, podobně jako moře k němuž se odkazuje, problematizuje a překonává jazykové rozdíly zapříčiněné exoterickou (tj. veřejnou, popisnou) politikou a kulturou.[^11]

Jde o prostředí migrace a kontaminace, kde sluneční svit neodhaluje kvality věcí a jejich produktivní kategorie, ale spíše jejich nevýslovnou rovinu. Stejně jako pravé poledne v létě, i tento svět je neutěšeným domovem nepojmenovatelné časovosti, která přesahuje možnosti hodin a učebnic dějepisu.[^12]

Je to vskutku princip „nepojmenovatelnosti“, který je v kosmogonii Magie prvotní a původní – a který je ve zrcadlovém kontrastu k principu „absolutního jazyka“ Techniky. Nepojmenovatelnost bytí je to, co nelze zachytit popisným jazykem, a co uniká jakýmkoliv pokusům o instrumentalizaci – ať už v ekonomických souborech výroby, či občanství, technologie, vědy, společenských rolích, a tak dále. Jak nedávno podotkl italský filozof Massimo Donà:

Magické myšlení žije plně a vždy v „původním rozdílu“ procesu, který nelze nikdy dovršit. „Magický“ je tedy takový způsob myšlení, který si je v každém kroku svého vývoje vědom tohoto nadbytku.[^13]

V systému Magie vyzařuje tento nepojmenovatelný rozměr bytí – tedy to, co nazývám životem – sérii hypostází, které si kladou za cíl tvořit realitu, a to způsobem, který je podobný i zcela protichůdný procesům v rámci Techniky.

Redakčně kráceno

Překlad Vít Bohal

Tento text je českým překladem úvodní kapitoly z anglického originálu knihy Federica Campagny “Technika a magie” (Londýn: Bloomsbury, 2018)-

Notes

[^1]: „Opět jsme se ocitli v jedné takové éře, která od filozofa požaduje netoliko vysvětlení či změnu světa, ale pouze budování útočišť před drsným počasím.“ Z N. G. Davila, Escolios a un Texto Implicito I – můj překlad z Franco Vopiho italské verze španělského originálu, v N. G. Davila, In Margine a un Testo Implicito. Milan: Adelphi, 2015, s. 28.

[^2]: Wallace Stevens, Muž s modrou kytarou, přel. Jan Zábrana. Praha: Odeon, 1973, s. 52.

[^3]: Inspiraci pro toto stylistické rozhodnutí částečně pochází z C. Sini, Raccontare il Mondo: Filosofia e Cosmologia. Milan: CUEM, 2001.

[^4]: Viz. Platón, Timaeus, 29d. Ohledně interpretace Platónova „eykos mythos“ v Timaiovi, viz. M. F. Burnyeat, „Eykos Mythos,“ in: Rhizai 2- 2005 ss. 7–29. G. Reale, Introduzione, in: J. N. Findlay, Platone: le dottrine scritte e non scritte._Milan: Vitae Pensiero, 1994, ss. XXIV–XXV. E. Berti, _L’Oggetto dell’Eikos Mythos nel Timeo di Platone, in: T. Calvo a L. Brisson (eds.), Interpreting the Timaeus – Critias. Sankt Augustin: Acaemia Verlag, 1997, ss. 119–31.

[^5]: Rozhodl jsem se pro použití snad trochu zavádějícího termínu „Technika“ (Technic) raději než běžného „technika“ (technics) či německého „Technik“. Jde o nepřímou poctu italské formě „Tecnica“. Toto trochu nešťastné rozhodnutí lze chápat v rámci mého širšího mytopoetického projektu „středozemní“ filozofie.

[^6]: Zde jsem ochoten následovat Pana Cogita od Zbigniewa Herberta, který „přijme vedlejší roli / nebude dlít v dějinách“ (Mr Cogito’s Game, in: Z. Herbert, The Collected Poems.-_Londýn: Atlantic Books, 2014, s. 328), právě proto, aby se vyhnul brutalitě historiografie, kterou popisuje Herbert v Sekvojích: „průřez stromem měděný kmen Západu / s nezměrně pravidelnými letokruhy jako oka na vodě / a blázen hrubého zrna zapsal v data lidských dějin / … Tacitus tohoto stromu byl průzkumník neznal adjektiva / ani syntaxi výmluvného teroru neznal vůbec žádná slova / a tak počítal a přidával léta a staletí jakoby říkal / nic než rození a zánik rození a zánik / a v krvavé dřeni sekvoje“ (Sequoia, in: Z. Herbert, _The Collected Poems. Londýn: Atlantic Books, 2014, s. 296). Tímto částečně přijímám názor Adama Zagajewskiho, který píše „Jednoho dne si opice sáhla na moc / … Hluboce zabráni do našich jiných prací, / jsme si nevšimli: někdo četl Aristotela, / někdo jiný byl po uši zamilován. / … Opice, zdá se, natáhli ruku po moci“ (Apes, in: A. Zagajewski, Without End: New and Selected Poems. New York, NY: Farrar, Strauss & Giroux, 2003) – avšak samozřejmě s mnoha výhradami, jak je patrno z úvodu.

[^7]: Timothy Morton, Hyperobjects: Philosophy and Ecology After the End of the World (Minneapolis: University of Minnesota Press, 2013).

[^8]: Můj překlad z italského překladu G. Bruna, Lampas triginta statuarum, in: Opere Magiche. Milan: Adelphi, 2000, s. 1393.

[^9]: „Historický a geografický region psychiky, fantastické či mytické Řecko, vnitřní Řecko mysli, které je s konkrétní geografií a historií propojen pouze nepřímo.“ J. Hillman, An Essay on Pan, in: Pan and the Nightmare. Washington, DC: Spring Publications, 2015, s. 10.

[^10]: Sheikh S. Suhrawardi, A Tale of Occidental Exile, in: The Mystical and Visionary Treatises, přel. W. M. Trackston Jr. Londýn: Octogon Press, 1982, ss. 100–8; viz. také H. Corbin, En Islam iranien. Tome 2: Sohrawardi et les platoniciens de Perse. Paříž: Gallimard, 1991, kapitoly V–VII.

[^11]: Moje chápání Středomoří také odkazuje na postavu egyptsko-řeckého boha Serapida – velkého nábožensko-poetického vynálezu egyptského vládce Ptolemaia I. ze třetího století před naším letopočtem. Stejně jako Serapis je i koncept Středomoří mytopoetickou fikcí, která se pokouší integrovat četné směry myšlení skrze jistou formu synkretismu se silnými ezoterickými konotacemi. Pro vědecké zpracování tématu Serapida, viz. P. Schmitt, Serapis: The Universal Mystery Religion, in: J. Campbell (ed.), The Mysteries: papers from the Eranos Yearbook. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1978, ss. 104–15.

[^12]: Je také v jistém smyslu podobné Zagajewskiho Sicílii: „Nocí jsme pluli podél potemnělých, / tajuplných břehů. V dálce se obrovské listy / kopců houpaly v rytmu obřích snů. / Vlny plácaly dřevo lodi, / a teplý vítr líbal plachty, / hvězdy pádily o překot, / aby vyprávěly o dějinách světa. / To je Sicílie, někdo špitl, / ostrov o třech cípech, soví dech, / šátek mrtvých” That’s Sicily, in: A. Zagajewski, Mysticism for Beginners: Poems. New York, NY: Farrar, Straus and Giroux, 1999.

[^13]: Můj překlad z M. Donà, Magia e Filosofia. Milan: Bompiani, 2004, s. 172.