„Modernita je pokračování sakrálních tendencí jiným způsobem“:
Úvod do Technologií posvátna
Náboženské praktiky se vždy úzce prolínali s nástroji technologického zprostředkování. Jen si vzpomeňte na tabernákl ze Starého zákona, na komplexní matematiku věštění v kultuře afrických Jorubů, na buddhistickou spirituální automatizaci pomocí modlitebních mlýnků, na dějiny japonské robotiky, na astrologické aplikace v smartphonech používající pokročilé neuronové sítě, nebo na příběhy o Golemovi a všech dalších bytostech žijících na pomezí sfér přírodního, mystického a umělého. Ponořit se můžeme i do hluboké historie věštebných praktik a do jejich současných mutací. Algoritmy strojového učení jsou například navrženy tak, aby předvídaly budoucnost na základě naučených modelů. A přestože jsou založeny na vysoce sofistikovaných technických systémech, jejich symbolická podstata vychází z dávných věštebných strojů. Třeba mechanismus z Antikythéry, datován do roku 89 př. n. l., byl svého druhu astroláb, jež sestával z komplexního systému nejméně třiceti ozubených koleček, reprezentující zvěrokruh, měsíce, či zatmění. Dle Michaela Wrighta počítal tento mechanismus solární a lunární kalendář podobně jako Archimédovo planetárium. Na rozdíl od věštců a věštkyň, jakými byly delfské kněžky, jejichž proroctví, jak tvrdí Steven Connor, nebyla určena k tomu, abychom se jimi řídili, jsou dnes algoritmické predikce používány jak pro reklamu či kolaborativní psaní, tak pro policejní a jiné formy sociální kontroly. Účel online výstavy Technologie posvátna je proto velmi jednoduchý: nabídnout nekompletní seznam způsobů, jimiž se v průběhu historie západní modernity setřely hranice mezi technologií na jedné straně, a magií, náboženstvím či mysticismem na druhé. Oficiální verze příběhu, který o sobě vždy vyprávěla tato historická epocha, se totiž zakládala na pochodu směrem k stále více odkouzlenému světu – odkouzlenému pomocí instrumentální racionality. Vedle toho má tento příběh i svoji nevyřčenou verzi, která obsahuje spirituální exces jako něco, co doprovází všechny druhy této instrumentální racionality. Místo dělení na racionální a iracionální či vědecké a spirituální můžeme přistoupit k modernitě jako k pokračování sakrálních tendencí jinými prostředky.
Zprostředkovat neznámé
Jako příklad si vezměte, jak kreativní a spirituální činnosti sdílejí s technologií a vědou snahu o zprostředkovávání něčeho neznámého a setkávají se s nimi na nečekaných rozcestích. Zkušenosti lidí se schopností synestézie, například v případě skladatele Alexandra Nikolajeviče Skrjabina, jenž vnímal zvuky jako barevné škály, jsou fascinující o to víc, když si uvědomíme, že konceptuální logiku a strukturu Skrjabinových synestetických zkušeností lze srovnávat s konceptuálním systémem Optiky (1704) Isaaca Newtona. Historicky pak můžeme zrod abstrakce coby uměleckého žánru shodně přisuzovat duchovnu i technice: Hilma af Klint, Kupka i Kandinsky byly silně ovlivněni teosofií a hledáním esoterických interpretací významných technologických a vědeckých výdobytků modernity, hlavně technologií vidění: fotografie a detektorů detektory „neviditelných sil“ jako rentgen a Geigerův počítač.
V roce 1895 vyřkla Anna Bertha v reakci na strašidelný obraz vlastní ruky pořízený jejím manželem Wilhelmem Röntgenem, že „právě viděla vlastní smrt.“ Podobný údiv dnes můžeme zakoušet při snaze pochopit potenciál emergentní algoritmické kreativity. Umělá neuronová síť DeepDream od Google ohromila v roce 2015 svět svým obrázkem trippysquirrel.jpg, čímž demonstrovala schopnost stroje vytvářet halucinatorní sny. Multidimenzionalita neuronových sítí, jež se propastně liší od hledané čtvrté dimenze modernistů, může být způsobem, jímž modernistické duality nahradíme uznáním celého spektra inteligence mimo-lidského světa, který nás předchází a obklopuje. Jak v rozhovoru s Danae Io dodává K Allado-McDowell, multidimenzionalita neuronových sítí nám může dát nástroje k zaznamenávání a předvídání budoucích možností, jež povedou k imaginativnějším a magičtějším způsobům setkávání se se syntetickou inteligencí.
Magické techniky
Třetí ze slavných zákonů Arthura C. Clarka říká, že „každá dostatečně vyspělá technologie je prakticky nerozeznatelná od magie.“ Technologie posvátna však chtějí jít ještě dále. Nestačí jenom říct, že některé technologie se někdy mohou chovat jako magické předměty. Musíme také přijmout, že ve své podstatě protiklad mezi technikou a magií není univerzální, ale pouze geograficky omezenou, historickou odchylkou západní kultury. Technologie posvátna jsou proto doplněny dvěma vzájemně provázanými texty, které vytyčují mapu terénu za hranicemi této duality.
První text je konverzací mezi jednou z vystavujících umělkyň, Danae Io, a K Allado-McDowell, jednou z vůdčích osob programu Google Research Artist + Machine Intelligence. Dualita techniky a magie je v něm nahlodávána kladením provokativní otázky: „Co když je technologie modlitba?“ Dle Allado-McDowell mohou být prediktivní algoritmické systémy (jenž překládají to, co je neznáme, do infrastruktury) stejně tak nástroji pro rozšíření lidského vědomí, jako nástroji extrakce a sociální kontroly. Prediktivní algoritmické systémy jsou totiž založeny na statistice, a učí se hlavně z datových sad, pocházejících z konkrétních sociálních kontextů a historických okolností modernity, včetně taxonomií a kategorizací odvozených z koloniální expanze. Allado-McDowell proto tvrdí, že abychom tento předpoklad mohli přehodnotit, musíme se zabývat rolí žen a původních obyvatelů*ek, a rovněž rolí lidí a kosmologií zaměřených na naši planetu. Proces apropriace technických platforem pomocí lokálních kosmologických perspektiv nás může vést od diktátu toho, co je plauzibilní, k multiverzu toho, co je možné.
Druhým textem v této diskurzivní vrstvě Technologií posvátna je redakčně zkrácená úvodní kapitola z knihy Technika a Magie (Technic and Magic, Bloomsbury, 2018) od Federica Campagny. Tato kapitola nás nabádá, abychom vedle techniky přiřkli legitimitu i kategorii magie. Věříme, že v duchu Campagnova projektu „rekonstrukce reality“ může být proměna vztahu mezi některými striktními dualitami západní modernity krokem k nové estetice a citlivosti s dalekosáhlými důsledky. Umožňuje totiž spontánní multiplikaci kosmologických perspektiv a pečlivé vyjednávání vztahů mezi kulturami, komunitami a identitami (na rozdíl od hegemonického vnucování), a to jak v doméně lidského, tak i mimo-lidského. Nakonec totiž jde hlavně o to, abychom položili základy pro kosmologické boje, které budeme muset vést, jakmile hegemonie modernity – jež se zatím pořád vrací jako zombie na náš metafyzický dvoreček – konečně padne.